Crrrrrr! Drnčivý zvuk školního zvonku poslouchám už dvanáctým rokem.
Před přijetím na gymnázium jsem prošla devítiletou základní školou, kde jsem byla od šestého ročníku přeřazena do výběrové třídy. V této výběrové třídě jsem si postupem času začala uvědomovat, že asi nejsem hloupá. V devátém ročníku jsem nebyla rozhodnuta, čím bych se chtěla v životě zabývat. Zkusila jsem se tedy dostat na gymnázium, které se nachází v blízkosti mého domova.
Přijímačky jsem zvládla. Konečně jsem na mé vysněné škole. S navštěvováním gymnázia přišly i radikální změny, se kterými jsem se musela vyrovnat. Intenzivní učení, méně volného času, seznamování se s novými tvářemi nebo příchod neznámých předmětů. Nyní na gymnázium chodím třetím rokem.
Kromě menších problémů s matematikou jsem se nepohodla s moji třídní profesorkou, které se nelíbí, že o víkendech chodím na brigádu. Po rozhovoru s mou matkou pochopila, že peníze potřebuji pro studium a už se s tím nezabývá. Příští rok se stanu první maturantkou naší rodiny.
Moje maminka vystudovala odborné technické učiliště, můj otec je vyučen zedníkem. Mám o devět let mladší sestru, která dochází do základní školy. Učení ji zatím moc nebere, ale věřím, že si včas uvědomí, jak je vzdělání důležité.
Velkou motivaci ke vzdělání mi dodává můj děda, který věří, že ze mě něco bude, a rád se s mým prospěchem chlubí. Nejen děda, ale i celá rodina mě v učení podporuje.
Můj velký sen je vystudovat vysokou školu a mít titul. Nejraději bych ho chtěla získat na Policejní akademii v Praze v oboru kriminalistika.
Každým dnem mi víc a víc dochází, jak je v dnešní době vzdělání cenné a nezáleží na tom, jestli jsem Romka nebo ne. I Romové mohou mít vysoké školy, tak proč se toho nechytit?