Jmenuji se Monika Heráková a nyní je mi 19 let. Vystudovala jsem střední církevní školu ekonomicko-administrativních služeb a nyní jsem na Karlově univerzitě v Praze. Můj otec pracuje jako stavební dělník a matka jako výrobní dělnice. Mám dvě mladší sestry, z nich nejmladší v současnosti studuje na střední škole v Plzni a prostřední je posledním rokem na odborném učilišti.

Do svých 15 let jsem žila se svou rodinou v obci Všeruby (severní Plzeňsko), kde jsem navštěvovala základní školu.

Dost zvláštní bylo, že i když žáci na této škole byli z naší vsi a nejbližšího okolí a všichni znali mou rodinu jako bezproblémovou, setkávala jsem se i s odsuzujícími názory nejen na Romy, ale i konkrétně na mě. Nejvíce se můj původ zdůrazňoval, když jsem chodila do nejnižších ročníků. Postupem času si na mě všichni zvykli, ale pokaždé, když jsem se dostala s někým do běžné rozepře, do kterých se čas od času dostal každý z nás všech, vždy mě usadil někdo tím, že svůj monolog ke mně končil slovy: „… ty krávo černá“ a podobně. Občas jsem se setkávala s určitými názory jako úplně malinkatá holka, dejme tomu mezi první a třetí třídou. Tenkrát jsem se z toho maximálně tak vyplakala a pustila to za hlavu. Ale když se mi dnes v mysli opět přehrají ty věty, co mi někteří říkali, uvědomím si, že jejich obsahy vůbec nemohli být výplody osmiletých dětí, protože takové věci dítě nikdy nevymyslí. Vím, že zde sehráli roli i jejich rodiče. Ale určitě nechci říct, že by mě snad někdo šikanoval nebo nějakým způsobem opakovaně napadal.

Na druhém stupni základní školy na mě rodiče začali naléhat a přesvědčovat mě, abych se po ukončení základního vzdělání přihlásila na maturitní obor. Samozřejmě, že tato představa byla krásná, ale i když si troufnu říci, že mé výsledky patřily do lepšího průměru, přetrvávaly ve mně obavy, zda-li by moje vědomosti byly dostatečné pro tempo střední školy.

Velkou úlohu v mém konečném rozhodnutí sehrál můj děda, který už bohužel nežije. Byl nejmoudřejším členem naší rodiny a každý se nad jeho slovy vždy zamyslel. Co se týče mého rozhodnutí, děda se přiklonil na stranu rodičů. Nemohu říci, že by mě někdo z rodiny vyloženě přemlouval, což také dokládá oblíbená dědova věta, kterou mi říkal pokaždé, když chtěl svůj monolog skončit a ta zněla: „Jak si usteleš, tak si lehneš.“

I když jsem věděla, že to se mnou všichni mysleli dobře a že by bylo opravdu hezké být na střední škole, strach z neúspěchu ve mně stále ještě převládal.

Jsem člověk, který nedokáže dělat něco, co ho nebaví a podle toho jsem se také rozhodovala při výběru škol. Ráda pracuji s lidmi, nejraději s dětmi a hledala jsem něco, co by mě opravdu nadchlo. Po rodinné domluvě jsem přistoupila ke kompromisu a podala si přihlášku na střední školu jako první v pořadí a na druhém místě bylo odborné učiliště.

Po doručení dopisu ze střední školy jsem se vydala na přijímací řízení. A tak jsem se od září ještě téhož roku stala studentkou střední církevní školy v malém městečku na jižním Plzeňsku s názvem Spálené Poříčí.

Tato škola ale nebyla v rozumné vzdálenosti od mého bydliště, a proto jsem zažádala o přidělení pokoje na internátu. Mé žádosti bylo vyhověno a nic nebránilo mému vstupu do středoškolského života. Ještě než jsem se na internát nastěhovala, často jsem přemýšlela. Myslela jsem na učení jako takové, na nové lidi, prostředí a pocity ve mně byly smíšené. Také jsem měla strach odejít od rodiny, kterou jsem za svůj život nikdy neopustila. Zároveň mě ale lákala určitá samostatnost a volnost.

Když v rychlosti shrnu ty čtyři roky na střední škole, musím uznat, že mi do života daly opravdu dost. V prvním ročníku jsem se potýkala s velkými potížemi v rámci morálky a přístupu, ze kterých logicky vyústily i problémy se studijními výsledky. Abych to zkrátila, stalo se mi to, co se hodně často stává lidem, kteří se odtrhli od rodiny a nechali se pohltit volností a svobodou. Jeden čas to dokonce bylo natolik zlé, že jsem denně dojížděla domů, aby nad mým pohybem a chováním byla dostatečná kontrola. Věci se ale v krátké době srovnaly a zůstaly tak až do konce mého studia. I když se mezi tím stala ještě jedna velká a těžká událost, a to smrt dědy, o kterém jsem se už zmiňovala a byl pro mě a ostatní opravdu velkou oporou.

Dalším velkým zdrojem mých dosavadních životních zkušeností mi byl i internát. I zde jsem se setkala s komplikacemi, které někteří viděli právě v tom, že jsem Romka. Ale během opravdu krátké doby, kdy jsem na tomto malém internátě poznala několik lidí, se všechno dalo do pořádku.

V průběhu čtvrtého ročníku, se mi hlavou honila myšlenka, co bude po mém odchodu ze školy. Odpovědi se naskýtaly samozřejmě dvě. Buďto jít dále na školu, a nebo nastoupit do zaměstnání. 

Do ruky se mi dostal seznam všech vysokých škol, kde byly i veškeré obory, podmínky pro přijetí atd. Začala jsem se zajímat o obor Romistika, který se vyučuje pouze na Karlově univerzitě v Praze. I přes svůj opravdu špatný orientační smysl jsem se dostavila na den otevřených dveří, kde byly uchazečům sděleny podrobnější informace. Samozřejmě mě tato varianta velmi nadchla, ale opět jsem stála před problémem, zda-li budu stačit tempu, které bude jiné než na střední škole. A hrály zde role další věci jako například maturita, která byla ještě přede mnou, nebo třeba i strach z Prahy, která dozajista je úplně jiným místem, než Všeruby, kde jsem vyrostla, nebo Spálené Poříčí, kam jsem chodila na střední školu. A navíc samotné jméno Karlovy univerzity mě svým způsobem i trochu děsilo.

Nicméně mě mé blízké okolí opět začalo motivovat, že je to určitě dobrá šance, když se člověk dostane na obor, který by ho zajímal a že by mělo být povinností každého, kdo úspěšně splní maturitu, alespoň se o místo na nějaké vysoké škole pokusit. I na základě těchto věcí jsem se tedy rozhodla to opravdu zkusit a přihlášku podala. Nicméně jsem stále za hlavní prioritu považovala maturitní zkoušku a začala jsem i vymýšlet další řešení pro případ, že by mi vysoká škola nevyšla.

Maturitní zkoušku jsem úspěšně složila a čekalo mě přijímací řízení na vysokou školu. Tam mi bylo sděleno, že vzhledem k nižšímu počtu přihlášených jsem přijata bez výkonu přijímacího řízení a musím předložit pouze maturitní vysvědčení.

Ano, někdo by mohl namítat, že kromě štěstí mi na vysokou školu nic nepomohlo, ale chci tím naznačit, že právě náhoda může mít rozhodující vliv na naše budoucí životy.

Okolí na můj nástup na vysokou školu reagovalo rozdílně, ale naprostá většina mi to jistě přála a držela mi palce. Ale stalo se mi, že jedna spolužačka, která se stala čerstvou zaměstnankyní, na mé přijetí reagovala trochu podrážděně. Snad proto, že si nechala ujít šanci dalšího studia. Snad proto, že já, která jsem měla horší výsledky, jsem si dovolila jít dál studovat. A snad pro úplně něco jiného. Každopádně postupem času zjišťuji, že jsem některým lidem opravdu vyrazila dech. Možná někteří nevěří v mé úspěšné dokončení vysoké školy, ale já se o to alespoň pokusím.

Monika Heráková,