Osmnáctiletý Mario Žiga dostal do vínku neuvěřitelné nadání. Hraje na housle a zpívá ve sboru. Prosadit si ale tuto životní cestu nebylo vůbec jednoduché. V cestě za svým snem se rozešel s rodinou, rozhodně se ale nevzdává. Studovat hru na housle mu pomáhá i nadační fond Vera.
Někteří si vaše jméno spojí s tím, že jste houslista. Můžete se našim čtenářům blíže představit?
Pocházím z východního Slovenska, z malé vesnice Prakovec poblíž Košic. Tam jsem také studoval na státní konzervatoři a potom jsem bohužel z rodinných důvodů musel přestoupit. Takže jsem se rozhodl jít do Brna, kde nyní studuju dva roky na Janáčkově konzervatoři. Chtěl jsem toho dokázat víc, takže jsem si vybrat tu těžší cestu – v cizím městě, sám bez rodičů.
Jak jste se dostal k houslím?
Asi ve třech letech. Housle mi hned padly do ruky. Můj otec na ně taky hrál, spolupracoval i s Hansem Zimmerem. Já jsem si je chtěl taky zkusit.
Je paradoxem, že vás otec k houslím vedl a ty se přitom staly předmětem vašeho následného sporu.
Bohužel. Doma nastaly velké komplikace. Nejen v oblasti studia, ale i rodinné problémy. Stalo se to už před covidem. Moje rodina je pravá romská rodina, což znamená, že otec je hlava rodiny a v tomto ohledu jsme to měli vyhrocené. Otec týral matku i mě a já už jsem spoustu věcí nezvládal. Jeho poslední slova byla, abych byl zahradníkem u nás ve vesnici. S tím jsem nesouhlasil.
S tou situací jsem se svěřil profesorovi, který si všiml, že něco není v pořádku, že jinak funguju po návratu z domu a jinak přes týden.
Jak to dopadlo asi tušíme.
Vlastně se to celé nedalo řešit jinak než odchodem z domova, abych se v podstatě zachránil.
Máte nějaké sourozence? Řešili podobné problémy?
Mám dvě sestry a řekl bych, že jsme všichni nadaní. Třeba starší sestra chtěla být lékařka. Šla na osmileté gymnázium, byla asi stokrát inteligentnější než já. Ale rodina jí v tom nebyla oporou. Naši byli zaměření na to, abychom studovali, ale z lidské stránky nám nešli moc naproti a nepomáhali nám.
Ségra pak měla nějaké psychické problémy, školu vzdala, a když jsem ji volal na Vánoce, tak mi řekla, že je těhotná.
Takže se sestrami jste v kontaktu?
No, občas si zavoláme, ale moc si nemáme co říct. Cítíme se trapně, víme, že ty vztahy jsou nedořešené.
Měl jste v té složité době nějakou oporu?
Ano, nevím, jestli znáte Idu Kelarovou. Je vynikající zpěvačka a já s ní od 12 let spolupracuji. Jsem součástí jejího dětského pěveckého sboru a nyní jí pomáhám s workshopy apod. Ona byla mou velkou oporou v té době a stále je. Pomohla mi velice, dala mi i možnost u ní bydlet.
Vy jste z toho východního Slovenska šel až do Brna. To asi není jednoduchá životní změna?
To není. Je to úplně jiné mentalita lidí, jiné prostředí. Prošel sem si tím už při nástupu do školy do Košic. Jasně, jsou tam pěkné lesy, příroda, město. Ale ta lidská mentalita je tam strašná. V létě jsem se tam vrátil, abych se s rodiči udobřil. Což bohužel nevyšlo. Ale to obecnou rozdílnost jsem si uvědomil třeba když jsem vešel do restaurace. To chování lidí tam je strašné.
Takže máte i nepříjemnou zkušenost?
Jasně. Ve škole v Košicích mi třeba řekli, že cikání mají zákaz cvičit na housle ve třídě. A každý s tím byl v pohodě, nikoho to nepřekvapilo. Ta profesorka, co mi to řekla, tam doteď normálně učí.
V Brně se vám nic podobného neděje?
Všude to funguje podobně. Všude každého zaujme, když je někdo jiný. Všude vůči mně mají předsudky, hlavně teda ti, kteří nemají osobní zkušenosti s Romy. Znají to jen z novin. Takže předsudky jsem zažil, ale rasismus ne.
Jak jste se dozvěděl o podpoře nadaných romských studentů, kterou poskytuje nadační fond Verda?
Hledal jsem různé stipendia a dělám to doposud. Sháním co nejvíc podpory, hlavně finanční, kvůli studiu. Chtěl bych studovat v zahraničí. Tam je mimochodem ta mentalita úplně jiná. Stačí třeba jet do Vídně, tam má i studium úplně jiný rozměr. Takže při hledání na internetu jsem našel Verdu.
Jak dlouho vás Verda podporuje?
Teď jsme navázali spolupráci. Měl bych od nich finanční podporu dostat poprvé.
Jak vlastně vypadá váš běžný den? Den houslisty a zpěváka?
Škola funguje tak, že od sedmé ráno do osmi do večera máme nonstop hodiny, o přestávkách se snažím co nejvíce cvičit. Takže jsem ve škole od rána do večera.
Zbývá vám čas třeba na koncertování?
Koncertuji sólově i v různých hudebních tělesech. Ale chci se věnovat hlavně studiu. Jasně, mohl bych se soustředit jen na koncerty, ale já myslím, že ještě nejsem tak daleko, jak bych si přál. Takže chci co nejvíce cvičit.
V Brně mám trochu problém s koncerty. Nejsem odtud, takže mě tu moc lidí nezná, vnímají mě vlastně jako cizince. Jednodušší to tu v branži mají lidé, kteří tady chodili na uměleckou školu a mají tu nějakou historii.
Já sám jsem tu hledal umělecké školy, kde bych mohl učit, aspoň na zástup, přivydělat si. Ale je to marné, když nejste odsud. Nemám tady zázemí a to dělá hodně. Mě lidi neznají. Navíc jsem tmavý, takže působím trochu jako exot. Je to poměrně těžké.
Říkal jste, že jste součástí hudebních těles. Je pro vás některé nejdůležitější?
Ani ne tak profesně, ale je to pěvecké těleso Čhavorenge. Díky tomu, že jsem jeho součástí, jsem se rozvinul duševně. Teď je pro mě tedy nejdůležitější.
Máte vizi, co byste chtěl v životě dokázat? Nejen profesně.
Pokud to postavím do lidské roviny, tak bych chtěl mít rodinu, kterou bych dokázal zabezpečit, staral se o ni. A být správným člověkem, to bych si hrozně přál. A tvrdě na tom pracuju. Snažím se o problémech mluvit, zvážit pocity nejen moje, ale i toho druhého. Stejně tak důsledky.
Profesně bych chtěl koncertovat. Být sólovým hráčem.
Zpěváci mnohdy míří do Carnegie Hall apod. Co houslisté, mají takové sny?
To je těžké. Já jsem osobnost, která to má dané. Upřímně, vím, že tu hudbu mám v sobě. Ale je těžké se prosadit ve světě, ve kterém teď žiju. To je akademický svět, kde se každý driluje a žene se za dokonalou technikou. Ale venku to není tak podstatné. Tam se řeší spíš osobní, vnitřní projev člověka.
Ale ano, chtěl bych třeba koncertovat ve Vídni. Ale uvidíme. Je to ještě daleko.
Ceníte si na sobě nějakého dosavadního úspěchu?
Koncertoval jsem s Českou filharmonií jako sólista v Rudolfinu. To je pro mě velký úspěch. Tento koncert se konal minulý rok, ale už jsem s nimi koncertoval jako 12letý. Je to díky pěveckému sboru Idy Kelarové, která s filharmonií dlouhodobě spolupracuje.
Je vám teprve osmnáct, ale působíte na mě, že to máte v hlavě srovnané. Lidsky i profesně.
Jsem strašně vděčný, že jsem se naučil řešit věci tak, že je nevzdám. I teď jsem dostal příležitosti jezdit do Innsbrucku k jedné z nejlepších profesorek. Ale bohužel na to nemám dost peněz, abych tam jel a třeba přespal. Mám sice nějaké sponzory, ale to mi vyjde na základní věci. Potřeboval bych nějaký stálý příjem, který by mi pokryl i tyto cesty. Ale nedá se to, tak se s ní domlouvám, abych mohl přijet později, až na to budu mít.
A vyděláváte si nějak?
Mám zatím volné jen víkendy kvůli rozvrhu ve škole. Takže pomáhám paní Kelarové na workshopech. Ty peníze ale stejně většinou použiju na studium tady nebo na další studium v zahraničí, abych byl zabezpečený. Na škole se dá zařídit individuální studijní plán, takže bych mohl pomáhat v ZUŠ, ale jak jsem už říkal – zkoušel jsem to a nikdo mě nechtěl vzít. Tak uvidím.