Od svých čtyř let jsem začala navštěvovat mateřskou školu v Novém Bydžově, kde se mi velice líbilo, a i když je to hodně dávno, tak se mi vybavují jen krásné vzpomínky. Ve školce jsem patřila mezi oblíbené děti. Chodily jsme vystupovat s recitací básní, hraním pohádek a flétnou, což mě moc bavilo. Do školky jsem chodila ráda, protože jsem tam měla spoustu dobrých kamarádů s kterými se stýkám každý týden dodnes.

Čas letěl a mně bylo sedm let. V tomto věku jsem nastoupila na ZŠ V. Kl. Klicpery v Novém Bydžově, kterou jsem navštěvovala až do konce deváté třídy. Na první den ve škole si určitě každý pamatuje a pamatovat bude do konce svého života jako já. Fialové šatičky, upletené copánky, velká aktovka a plná třída dětí a rodičů. Tak vypadal můj první školní den.

Po usednutí do lavic vešel do třídy vysoký, fousatý pán v béžovém kvádru, který nám sdělil, že je náš učitel.

Kdybych to měla do té čtvrté třídy shrnout, tak počáteční problémy s mou osobou začaly v průběhu třetí třídy. Problémy nastaly ze strany učitele, kde mě zřejmě už začal vnímat jinak než ostatní. Ve třídě jsem nebyla jediná Romka, byly tam další tři. Při hodinách, kdy by se měl věnovat vyučování, tak nám Romům pokládal otázky typu: „Mluvíte doma romsky?“ nebo „Kamarádíte se s Romy?“ či „Jak máte velkou rodinu?“ Ve svých hodinách se speciálně soustřeďoval na nás Romy – při písemném zkoušení z matematiky jsem obdržela za jednu matematickou chybu dostatečnou a nechápala jsem proč. V hodině tělocviku nás nutil běhat o tři kolečka víc než ostatní.

Jelikož mi bylo ještě málo let, tak jsem sice situaci vnímala, ale nedokázala jsem mít odpověď a zachovat se jinak než mlčet. Rodičům jsem nic neřekla, protože jsem nechtěla danou věc rozebírat, tak jsem doufala, že situace časem odezní. Ale postupně rodiče začali vnímat to, že mám asi ve škole problémy, protože jsem začala schovávat sešity a žákovskou knížku. Když jsem se po čase rodičům přiznala, že mě pan učitel nemá rád, tak maminka byla velice rozčílená a začala celou situaci řešit. Nevím, co si vzájemně řekli, ale situace se malinko uklidnila.

Vrcholem toho všeho bylo, když se naše třída chystala na školu v přírodě do Kořenova. Na tento výlet jsem se velice těšila a byla jsem mezi prvními žáky, kdo měl tento pobyt zaplacený. Den před odjezdem mi můj třídní učitel sdělil, že na školu v přírodě nepojedu, byla jsem zklamaná a nechápala jsem proč a s brekem jsem utíkala domů a tam vše řekla. To si moje mamka opět nenechala líbit a navštívila školu a rovnou pana ředitele. Pan ředitel celou situaci nemohl pochopit a zřejmě nevěděl, komu má věřit. Do ředitelny si nechal zavolat i mého třídního učitele, aby celou situaci objasnil. Můj třídní učitel odpověděl na otázku, proč nejedu na školu v přírodě takto: „Je to špatná žačka, která se neumí ve společnosti chovat a já ji nehodlám hlídat.“ Samozřejmě si celu situaci vymyslel, protože mé sešity prokazovaly, že dobrá žákyně jsem byla a nikdy se mnou nebyly žádné problémy. Nakonec pronesl větu, která směřovala na mojí mamku a zněla takto: „Když se vám mé chování nelíbí, tak nechte přeložit svou dceru do vedlejší třídy.“ Tato věta se mé mamce nelíbila a odpověděla mu: „Ne, do jiné třídy má dcera nepůjde. Já si o vás nemyslím, že jste špatný učitel a přechodem by dcera přišla o své kamarády, které ve třídě má. Na školu v přírodě pojede, zaplacenou ji už dávno má a nevidím důvod, proč by neměla jet. A naopak tam máte oba šanci se sblížit a najít si k sobě společnou cestu, jaká má být mezi učitelem a žákem.“ Pan ředitel neměl nic proti a se vším souhlasil. Takže druhý den ráno jsem se svou třídou jela. Ze školy v přírodě si bohužel pamatuji jen to špatné, protože místo toho, abychom k sobě hledali společnou cestu, tak mě učitel před celou třídou ponižoval, rozebíral mé sourozence, rodiče, prohledával mi skříň a nutil mě běžet z prudkého kopce dolů, jak jen nejvíce to jde, což jsem neubrzdila a upadla jsem rovnou u jeho nohou. Když jsem se na něj se strachem podívala, tak se mi jen posmíval a rozhlašoval, že jsem nic.

Z té doby mám spíše noční můru. Jen jsem si říkala, hlavně to musíš vydržet a nesmíš dát slabost najevo. Myslím si, že na svůj tehdejší věk jsem byla dost silná a nezávislá. Doma jsem řekla, že škola v přírodě byla super a že nebyly žádné problémy. Říkala jsem si, proč zatěžovat rodinu, když vím, že ignorace na pana učitele zabírá a že jsem dost silná na to, abych jeho nátlak ustála.

Konec školy v přírodě = konec čtvrté třídy a mého strašného rasistického učitele.

Další problémy nastaly v šesté třídě, tentokrát s kolektivem převážně kluků, který se mi posmívali, že jsem „cikánka“  a pokřikovali : „Fůj, ta smrdí, určitě doma nemají ani vodu, od ní nic nechcem.“ Myslím si, že s tím to problémem společnosti se setkává 90 % Romů, takže určitě víte, o čem mluvím. Ano, štvalo mě to, bylo mi to velice líto a hodně jsem to obrečela, ale i mezi těmito lidmi jsem měla své kamarády, se kterými jsem si vystačila. Opět jsem si nechtěla dělat problémy a stavět se někomu v tváří v tvář, i když jsem byla ve třídě jediná Romka, protože ostatní odešli do školy pro děti se speciálními potřebami. Říkala jsem si, že to není můj problém, když se někdo nedokáže slušně chovat k druhým. Jak se říká: „Na každého jednou dojde.“

A taky že se tak stalo. Můj největší nepřítel, který stal v čele celé kupy kluků, přišel nedávno o maminku, která se předávkovala prášky, protože už neunesla chování svého syna, splácení jeho dluhů a zároveň závislost jeho otce na automatech. Samozřejmě, že mi je jeho maminky moc líto. A i když se ke mně choval tak, jak se choval, tak bych mu nikdy nic nepřála špatného. Teď z něho je kluk, který se  prochází po večerech městem jak tělo bez duše, kamarádí i s Romy, dokonce jsem ho i potkala u nás doma u mého bratra a i jedl rohlík se sýrem po tom, co si ve škole na vaření ode mě nevzal vajíčkovou pomazánku z osobních důvodů. Štítil se mě. A teď to jsem já, kdo přijde do místního fastfoodu a on je ten, kdo mě musí obsloužit, protože tam pracuje. Taky bych si to nemusela vzít, ale proč? Mám se chovat stejně, nebo mám ukázat své přednosti a slušné vychování? To je největší obrana proti útoku, teď mi neřekne jinak než „ Ahoj Káťo, jak se máš?“ Takže tato šikana přešla věkem a vnímáním sebe samého.

Konec základní školy = co dál? Jít na střední školu nebo učiliště?

Jelikož jsem nebyla tak špatná studentka, toužila jsem studovat na střední škole. Možná mě hodně motivovalo to, že jsem měla a mám kamarádky, které chtěly s velkou chutí své studium dotáhnout až do největšího levelu – nejdříve střední škola a pak vysoká škola. Tak jsem si říkala, proč to nezkusit? Mám na studium stejné právo jako ony, a tak jsem si také podala přihlášky na střední školy. Přihlásila jsem se na SOŠ zdravotnickou a SOŠ sociálně-právní. Když jsem se s těmito přihláškami objevila ve škole, tak moje paní učitelka matematiky nesouhlasila s tím, abych šla studovat na střední školu. Razila takový názor, že na střední školu nemám a že se budu akorát jen trápit, ať jdu rovnou na učiliště. Ale já jsem si prosadila své a řekla jsem, že to chci, zkusím to a když se to nepovede, tak na učiliště mohu přejít kdykoliv. Doma mě podporovali, což mi hodně v nastávající situaci pomohlo. Bohužel se mi nepovedly přijímací zkoušky ani na zdravotní školu, ani na sociálně-právní. Byla jsem velice zklamaná a nevěděla, co dělat. Pár dnů potom se o mé situaci dozvěděl pan ředitel, který mi pomohl. Zavolal si mě do ředitelny a tam mi sdělil, že ví o střední škole v Třebechovicích pod Orebem, kde jsou ještě volná místa, takže záleží na mně, jestli to chci nebo nechci zkusit. Neváhala jsem a druhý den jsem se jela do své budoucí školy podívat. Byli zde velice sympatičtí učitelé, prostředí a zajímavý obor, který mi pan ředitel představil a já už nechtěla jinam.

Takže jsem nastoupila na SOŠ v Třebechovicích pod Orebem, na obor oděvnictví. Na této škole se mi velice líbilo, jelikož jsem se o módu zajímala už dříve, zářila jsem štěstím, že tam můžu být. Vyučované předměty mě také zaujaly, také výuka učitelů a jejich morální chování ke studentům, dílna, kam jsme chodili šít, velká tělocvična a zpočátku výborný kolektiv – samá děvčata. První a druhý ročník probíhal bez jakýchkoliv problémů – studium mě velice bavilo, patřila jsem mezi pět nejlepších studentek ve třídě, měla jsem opět podporu rodičů a žádné problémy, což se o třetím a čtvrtém ročníku se říct nedalo.

Problémy začaly v kolektivu, kdy se začaly tvořit skupinky holek a jedna ponižovala druhou a u některých studentek se zhoršily i studijní výsledky. Problém asi spočíval v tom, že v takovéto situaci si nikoho nevšímám a vnímám sama sebe a toho, čeho chci nebo nechci dosáhnout, takže mně to bylo jedno, jestli se se mnou celá třída baví nebo nebaví, jestli mě pomlouvají nebo nepomlouvají. Byla jsem tam hlavně kvůli jediné věci, a to učit se a odmaturovat. Samozřejmě, že mi celá situace nebyla lhostejná, ale nemohla jsem nic dělat, protože ať jsem udělala, co jsem udělala, vždy jsem byla ta špatná já. Bylo pro mě důležité to, že učitelé mě mají rádi, že jsou na mě hodní a vyjdou mi vstříc. To pro mě bylo velmi důležité. Šikana v kolektivu nepřestala, spíše stoupala a tím i atmosféra ve třídě a blížící se maturita, na kterou jsem se soustřeďovala.

Když nastal můj velký den D, tak jsem byla opravdu moc rozklepaná. Pamatuji si, že jsem měla na sobě vlastnoručně ušitý kostým a v rukou hromadu papírů, kterou jsem si pořád pročítala. Ale nakonec jsem se tolik bát nemusela, protože jsem byla připravená a když jsem si nebyla jistá, tak mě vždy zkoušející podrželi a hurá – já s úsměvem ve tváři odmaturovala.

Jako první, kdo mi přišel gratulovat k odmaturování, byl můj ředitel, který mi řekl, že je rád, že jsem odmaturovala a vůbec mi polichotil tím, že mi řekl, že jsem jediná Romka, která se za jeho ředitelování na této škole dostala až takhle daleko. Bylo to velice milé a ráda na tuto větu vzpomínám, protože u srdce mě hřeje pocit, že to je jediný člověk, který mi věřil, že mám na střední školu.

Ani maturita nepomohla k tomu, aby skončila šikana v kolektivu. I když každý věděl, že si všichni půjdeme svou cestou a už se nikdy nemusíme vidět, tak i při přípravě na maturitu, i po skončení maturity si některé nedokázaly odpustit narážky a popichování. Od té doby jsem ze své třídy nikoho neviděla a ani nemám potřebu někoho vyhledávat.

Konec střední školy = jít pracovat? Nebo dál studovat?

Tuto otázku jsem si kladla poměrně dlouho a ani ve snu by mě nenapadlo, že já bych mohla studovat na vysoké škole. Zvláště po tom, co mi někteří učitelé řekli, že nemám ani na střední školu a přijímací zkoušky se mi také nepovedly. Ale zkusila jsem to a jsem za to ráda.

Na vysokou školu jsem se dostala bez přijímacích zkoušek a nyní studuji ve třetím ročníku Technické Univerzity v Liberci na Textilní fakultě oboru Textilní marketing a technologie. Poprvé se cítím tak, jak bych se měla cítit už od první třídy. Za celou dobu svého studia na vysoké škole jsem nepocítila náznaky rasismu, šikany a podobných věcí. Profesoři se chovají ke všem studentům stejně, požadují stejné nároky od každého, nerozlišují barvu pleti a přistupují ke studentům jako k dospělé, sobě rovné osobě. Nejen profesoři, ale i studenti se k sobě chovají velmi tolerantně, vstřícně a s respektem. Takový skvělý kolektiv a prostředí jsem zažila poprvé.

Vysoká škola je, aspoň pro mě, hodně náročná. Nic není zadarmo, vše si musím vybojovat jako ostatní, někomu to jde podstatněji lépe a rychleji a někomu ne a stojí ho to hodně úsilí a snahy. Ale i to někdy nestačí. Přesto všechno jsem ráda, že jsem tam, kde jsem, i když stále nemám jisté, že dostuduji. Klidně se může stát, že neudělám nějakou zkoušku a ze školy mě vyloučí, ale nebyla bych první a ani poslední a i za to mi to stojí. Už jen z toho pocitu, že chci něčeho dosáhnout. Dokonce i můj rasistický třídní učitel ze základní školy mě v této době bere jako výjimečnou a fandí mi. Když ho na ulici potkám, tak nevěří svým vlastním očím, ostatně jako spousta dalších učitelů, kam až jsem to dotáhla a chová se ke mně jako bývalý třídní učitel, který potká svou bývalou žákyní, kterou učil a měl s ní výborný vztah. Proč najednou takové chování? Je to mou osobností nebo studijními výsledky? Nedokážu si na tyto otázky odpovědět. Jen vím, že jsem Romka a že v životě to budeme mít vždy těžší než ty ostatní, proto vás všechny, kdo čtete tento můj příběh, chci motivovat k tomu, že studium je dost důležitá věc a nemělo by se podceňovat. Už jen z toho důvodu, že když se v dnešní době ucházíte o práci, tak první se na vás podívají, jak vypadáte, jak vystupujete, co máte na sobě za oblečení, jak se vyjadřujete a pokud splňujete tyto podmínky, tak vás do práce vezmou i bez nějakého většího vzdělání. Ale pokud se ve stejném podání objeví Rom, tak si myslím, že nemá šanci. Něco jiného je to, když se objeví sympatický, čistě oblečený Rom se vzděláním v ruce. Myslím, že pak není důvod ho nepřijmout do zaměstnání, pokud ho ovšem nepřijímá rasisticky smýšlející člověk.

Další příklad – kolektiv i stejně stará osoba jako jste vy, dokáže studium u Roma ocenit, a tím se odvíjí i jeho chování k vaší osobě (dobré mezilidské vztahy do budoucna, pomocná ruka v těžké situaci). Mluvím z vlastní zkušenosti, protože ve škole nedostanete jen vzdělání, ale i morálku.

Je velice těžké něčeho dosáhnout, když vám okolí hází klacky pod nohy, tak vás přejde hned chuť a nemáte náladu na nic. Ale to je právě ta situace, kdy musíte být ti nejsilnější a všem dokázat, že se mýlí a že vy to dokážete. Já také musela projít dost těžkými zkouškami a vytrvala jsem, ale to záleží na vašich možnostech, síle, chtění, podpoře známých a financích. Já to štěstí měla, bez podpory rodičů a svého úsilí bych určitě nebyla tam, kde jsem teď. Za tuto podporu jim velice děkuji a Vám přeji spoustu štěstí a úspěchu v životě.

Kateřina Gombošová
Technická Univerzita v Liberci, Textilní fakulta, obor Textilní marketing a technologie.
3. ročník