Jmenuji se Kristýna Heráková, je mi 36 let, mám dvě krásné dcery a před několika lety jsem se bohužel stala vdovou.
Celý svůj život jsem prožila ve městě Neratovice. Zde jsem chodila do základní školy a s velkou radostí mohu říci, že jsem tu prožívala krásné dětské chvíle. Možná tomu ani neuvěříte, ale za celou školní docházku jsem nepocítila kapku rasistických pohnutek či nadávek.
Pocházím z tradiční romské rodiny, oba rodiče pracovali jako dělníci v továrně Spolana. Byla jsem vychovávána přísně, s velkou důsledností na vzdělání. Mám starší sestru a o patnáct let mladšího bratra.
Společně se svou starší sestrou jsme do školy chodily rády a také jsme společností byly respektovány a velmi chváleny. Učitelé na naší škole byli velmi vstřícní a rádi nám pomáhali. Obě jsme základní školu vyšly s velmi dobrým prospěchem. Starší sestra se vyučila dámskou krejčovou a já jsem si asi od třetí třídy přála být letuškou. Mladší bratr vystudoval střední školu v oboru obalové techniky.
Do ukončení základní školy jsem byla přesvědčená, že se mi podaří nastoupit na hotelovou školu a poté se stát letuškou a poznávat svět a lidi. Základní škola se chýlila ke konci, ale také přicházel převrat v naší společnosti. Tato událost byla pro mě zásadní, ale bohužel v záporném slova smyslu. Kdyby se stal o pár let dříve, věřím, že by se mi sen splnil. V době totality nebylo tolik možností ve výběru škol a také dostat se na školu, na kterou by si člověk přál, nebylo snadné. V dnešní době je tomu jinak a jsem velice ráda, že to mohu své dceři dopřát, ale k tomu se dostaneme o trochu později.
V roce 1989 jsem si vybírala střední školu, ale bohužel jsem se nedostala na svou vysněnou – hotelovku. Byla jsem přijata na obchodní akademii do Berouna. O tomto období nemohu bohužel říci, že bylo radostné. Musela jsem dojíždět několik kilometrů každý den, škola mě moc nebavila, ale věděla jsem díky svým rodičům, že vzdělání je velmi důležité a že musím maturitu dokončit. Vše se mi podařilo a dodnes cítím ten krásný pocit z dosáhnutí určitého cíle. Touha po létání mě však nikdy neopustila, ale přesto jsem po škole dala přednost manželovi a dětem. Ke vzdělávání jsem se vrátila o pár let později a od povolání letušky, které bych stejně již nemohla provozovat, jsem se upjala na předškolní děti a již třináct let pracuji na základní škole v Neratovicích v přípravné třídě jako učitelka. Po nástupu do tohoto zaměstnání jsem si dokončila ještě jednu maturitu v oboru sociální práce a v současné době studuji v Brně na Masarykově univerzitě sociální pedagogiku. Je to velmi namáhavé a náročné, ale pro život opravdu velmi důležité. Pracuji s dětmi ze sociálně velmi slabých rodin, vidím a cítím každodenní problémy nejen rodičů, ale i dětí. Přesto nemohu říci, že na mou osobu byl někdy směřován jakýkoliv rasistický výrok. V zaměstnání jsem považována za kvalitního zaměstnance, který se velmi snaží, a v kruhu svých kolegyň se cítím dobře.
Zpátky k mé dceři a k mému snu. V současné době mám doma patnáctiletou a devítiletou dceru, obě mi dělají velkou radost, a to i ve škole. Můj sen se přelil do duše starší dcery a asi od páté třídy se chce stát letuškou. Na základní škole se také cítila velmi dobře a nikdy nepřišla domů s pláčem, že by jí někdo nadával do „cikánky“. Určitě i tento pozitivní přístup učitelů a spolužáků napomohl k tomu, že její studijní výsledky byly na velmi dobré úrovni. Základní školu vyšla s velmi dobrým průměrem a byla přijata na střední školu – hotelnictví, která by jí mohla pomoci se v budoucnu stát letuškou. Její sen je i můj sen a prožívám to s ní velmi intenzivně. Veškeré finanční náklady na studium jsou veliké, ale vždy se budu snažit ze všech sil toto pokrýt. A nejen to. Věřím, že budu schopna jí pomáhat ve škole a podporovat ji a motivovat, když se náhodou něco nevyvede. Také velmi doufám, že když dodnes dcera nepocítila od společnosti, že romství je špatné, tak to nepocítí ani v budoucnu.
Kristýna Heráková