Od dětství mi nikdo nevěřil. Stále musím předkládat důkazy o mé věrohodnosti a o tom, že mluvím pravdu. Často jsem prožívala bossing i mobbing.

Ještě nyní každému tvrdím, že si život usnadňují tím, že ze zásady nelžu, nesnáším intriky a podvody, lidskou hloupost a divím se, kde všude ji nacházím.

Jako romské dítě jsem měla pramálo podnětné prostředí ve výchově a rozvoji osobnosti. Pokud nepovažuji za podnětné to, co se mne často dotýkalo již ve 2,5 letech jako např. dostávat dřevěným ramínkem na šaty přes obě dlaně, když jsem šla do 1. třídy, kde se používaly kalamáře a namáčela pera do inkoustu, za každou kaňku v sešitě a vylitý kalamář následoval výprask, že si ani člověk nesedl. Nástroje výchovy byly facky, dudky, řemen, prakl na koberce, klečení po celou noc na betonové podlaze při otevřeném okně (a to i v zimě), mlácení hlavou o kachličky, málo jídla a to vše místo projevu lásky v dětském domově (dále DD).

Od 3 měsíců jsem byla umístěna v kojeneckém ústavě a potom následovaly přechody z dětského domova do dětského domova. Ze zdravotní dokumentace jsem se dočetla, že se mne matka zřekla a zanechala v nemocnici v Ostravě. Narozená jsem však v Tachově a otce jsem nikdy nepoznala.

Datum 21. srpna 1968, když mi bylo jedenáct let, mi utkvělo v mysli a pro můj další vývoj bylo toto datum stěžejní, neboť se mi začala utvářet má představa o tom, čeho chci v životě dosáhnout. Když jsem viděla na vlastní oči, co je to okupace, jsem byla na 3 dny zavřená bez světla, jídla, vody, WC v místnosti pro úklidové náčiní o rozměrech 1 x 1 m. Čtvrtý den mne odvezli dehydratovanou do nemocnice.

I jiné špatné věci se děly a důvodem k potrestání byla vždy špatná nálada vychovatelů. Např. když v hokeji ČSSR vyhrálo nad SSSR a my děti se radovaly, tak vychovatelka, která měla předky v Rusku, nás začala mlátit pohrabáčem přes záda a jindy tím, co jí přišlo do rukou.

Ta mi třískala hlavou o kachličky v koupelně.

V 15 letech mne propustili z domova, neboť dříve se už v tomto věku pouštělo (dnes je to až v 19 letech, pokud dítě nestuduje). Byla jsem vhozená do života nepřipravená, nevěděla jsem, kam patřím. Romové mi říkali, že jsem divná – a podle nich jsem byla spíše Češka a Češi mi naopak nasazovali všechna stigmata Romů. Musela jsem si najít svoji cestu a poznávat zvyky a kulturu těch, jejichž stigmata jsou mi přisuzována. Na vše jsem byla sama a od života dostávala strašné jobovky. Najednou jsem se ocitla u cizích lidí, údajně v „rodině“. Ženě, kterou jsem neznala, jsem měla říkat mámo a používat tak slovo, jehož význam a obsah jsem neznala, a muži, o kterém se dozvídám, že není můj otec, mám říkat jak? Naučila jsem se k ním mluvit ve třetí osobě a vykat. Navíc mě chtěli dát hned pracovat a co nejdříve vdát.

Na šoky v dětském domově jsem si zvykla a myslela si, že už mne v životě nemůže nic překvapit, ale nastoupilo veliké trauma, které naštěstí trvalo jen dva měsíce. Bylo způsobeno tím, že jsem žila s matkou alkoholičkou, která měla základní vzdělání, a s jejím šedivým starým druhem, také se základním vzděláním, který se mne pokoušel zneužít. Zažívala jsem více bití nežli jídla, a to ze žárlivosti nad mým mládím. Celé prázdniny jsem strávila po kamarádkách nebo venku, kde mi hrozilo menší zlo.

Po prázdninách jsem na tři roky odjela na internátní školu, kde jsem se učila na švadlenu-krejčí. Tento pobyt v internátě o víkendech jsem si musela odpracovat po škole v mandlovně, prádelně a opravami oděvů. Po vyučení jsem odjela do podniku OP Prostějov, kde jsem byla ubytována na závodní ubytovně. Více mi tehdejší režim studovat nedovolil, nesla jsem punc: Neadaptabilní!

Tento strohý příběh z dětství uvádím jen pro představu, že jsem v dětství moc podnětů ke vzdělání neměla, ale přece občas byly chvíle, za které jsem dosud velmi vděčná.

Jako dítě jsem často bývala v nemocnicí a tam poznávala lidi, od kterých jsem ráda poslouchala rady do života a cítila jsem jejich veliký zájem o mne samotnou. Byli to bývalí lidé z koncentračního tábora, partyzáni a lidé, kteří se schovávali nejdříve před Němci, potom před STB a udavači.

Tito lidé mne učili historií z 1. a 2. světové války, léčitelství, co na jakou nemoc funguje, o poválečném zemědělství, jak levně uvařit a být nasycen. Předávali mi také moudra, jak být hrdá na to, že jsem Romka, také o tom, že máme též svoji historií, o které mi vyprávěli skrze příběhy Romů, kteří přežili koncentrační tábora. Radili mi, ať se nebojím říci pravdu a také ji umět uhájit, abych se nebála slušným lidem podívat do očí a slušně je pozdravit, poděkovat, poprosit o něco, neboť spadnout a vstát není ostuda, ale zůstat ležet a stagnovat je ostuda veliká. Také mne upozorňovali, abych se nebála řešit problémy a to hlavně včas, dokud to ještě půjde, dříve než hrozí to, že mne přerostou. Vzdělání je největší poklad na světě.

Tehdy jsem nechápala význam těchto rad, ale i dnes jsem plná vděčností.

O nevydařeném manželství není více co říct kromě opilství a domácího násilí.

O čem však jsem byla přesvědčená, bylo, že musím udělat vše pro to, aby moje děti nikdy neskončily v domově. Těmito myšlenkami jsem se řídila při výchově svých 4 dětí a to i navzdory tomu, že jsem byla samoživitelka. Chtěla jsem, aby měly možnost studovat. Učila jsem proto své dětí naslouchat dobře míněným radám zkušených lidí, kteří se pravidelně scházeli v parku a my jsme rádi docházeli za nimi.

Často jsme jezdili na vandry a také jsme navštěvovali hrady a zámky. Podporovala jsem děti, aby uměly hrát na nějaký nástroj a sportovaly – dcera Denisa hrála na housle a dělala judo, syn Rostík se zabýval hokejem a kytarou a účastnil chemické olympiády, dcera Regina hrála na klavír a házenou a také se účastnila matematické olympiády, dcera Michaela se zabývala lehkou atletikou a hrou na housle a také se účastnila literární soutěže. Všem jsem vštěpovala lásku ke knížkám, které dostávali při každé příležitosti, nejčastěji o Vánocích.

Velice mne potěšilo, že nastala sametová revoluce a děti mohly studovat. I já jsem si udělala několik rekvalifikací a dnes mám z osvědčení katalog, na který jsem pyšná. K tomu mne mnohdy přiměla nepříznivá životní situace, například když děti byly na základní škole (nejmladší v mateřské) a já neměla práci a museli jsem žít ze sociálních dávek ve výši 7 000,- Kč měsíčně pro pět osob. To byl pro mne důvod, proč se rekvalifikovat. Něco mi bylo hrazeno z úřadu práce a na některé z nich jsem si vzala půjčku a splácela je. Chtěla jsem se přesvědčit, na co ještě stačím a nejvíce mě iritovaly názory těch, kteří o nás Romech tvrdili, že jsme nevzdělavatelní, že zneužíváme sociální dávky. Sociální dávky jsem se maximálně snažila investovat do vzdělání svých dětí.

Když mi syn řekl, že studium elektřiny je těžké a že se nedá naučit, hledala jsem si rekvalifikaci, kde přijdu s takovým učivem do styku. Nalezla jsem zdravotního maséra, abych přesvědčila syna, že se to dá naučit. Například na tzv. elektroléčbě, kde jsem se mu snažila vysvětlit na jakém principu přístroje pracují, propočet Hz, frekvence WK apod.

Mým životním heslem vždy bylo: „Neznat slovo nejde a jestli to nejde, pak je to problém a problémy jsou od toho, aby se řešily.“ Tomuto jsem také učila děti a tím je vedla k samostatnosti, odpovědnosti za sebe a vůči druhým.

Denisa – vyučená v oboru kuchař-číšník, střední škola ve Frýdku-Místku v oboru Veřejná správa, poté maturitní nástavba v oboru firemní ekonom.

Rostislav – nejdříve rok na Střední škole chemické v Brně a potom přešel na učební obor autoelektrikář.

Regina – Střední škola stavební v Ostravě a poté vysoká škola v oboru vychovatelství na pedagogické fakultě.

Michaela – učební obor autoelektrikář ve Frýdku-Místku. Po vyučení šla na mateřskou dovolenou a chce studovat v budoucnu.

Na jednom z kurzů mi při předávání osvědčení říkala přednášející s titulem PhDr., že je škoda, abych investovala finance „zbytečně“ do rekvalifikaci, že mám na víc a raději abych šla studovat střední školu. Vybrala jsem si obor sociální správní činnost a sociální péče.

V roce 2002 skončila studium Regina a velmi mne zajímal názor na to, že teď půjdu studovat já. Dozvěděla jsem se, že na školu nemám už paměť a navíc že je škola moc těžká a ona sama měla co dělat, aby dostudovala. Navíc jsem měla za školu zaplatit ročně 8 000,- Kč. Řekla mi, že těch peněz je škoda, že budou vyhozené oknem, ale naštěstí u tohoto rozhovoru byla nejmladší dcera Michaela, která se ve svých 12 letech do hovoru vmísila a důrazně řekla: „Neposlouchej mami Reginu, ty jsi chytrá, máš na to a vždy jsi dokázala, že když se chce, tak to jde, a co tvoje heslo, které jsi nás od malá učila?“

Uznáte, že proti těmto argumentům nešlo nic namítat a ani se vykroutit. Od té doby se z jednoho životního cíle, staly hned dva. První cíl mít studované dětí a potom druhý cíl, aby byla vystudovaná jejich máma. První jsem splnila a druhý se ukázal jako částečný, neboť pokračuji na VŠ v Ostravě v sociální pedagogice, konkrétně v oboru prevence a resocializace.

Nebude mi to nikdo věřit, ale já vskutku našla poklad ve vzdělání.

S jakými obtížemi jsem se během vzdělávání potýkala? 

S hloupostí některých lidí z řad majoritní společnosti, kdy mi připadá, že ve většině případů je to marný boj s větrnými mlýny a slova jsou nedostačující, když je ten druhý přesvědčen o své pravdě, třebaže ji převzal od druhých. Mým vnitřním bojem proti lidské hloupostí je jít příkladem. Často mi říkají, že Romové nejsou vzdělavatelní a já se jen dotážu: „Uvědomujete si, komu to říkáte?“ S touto otřepanou frází jsem se setkala na všech stupních mého vzdělávaní, počínaje kurzy a konče VŠ. Zde mne to překvapilo nejvíc, že je k tomu dáván prostor. Naučila jsem se tyto narážky zcela ignorovat a časem ustaly.

Co se týče vzdělání samotného, na střední škole to ještě šlo celkem hladce. V prvním roce na VŠ jsem si stačila udělat i pomaturitní nadstavbový obor Pedagogika-psychologie. Nejvíce mi dělá starost naučit se anglický jazyk, nejspíš by mi pomohlo, kdybych se ocitla v zemích, kde se hovoří anglicky. Vzhledem k mému věku se však už ozývá i zdraví, paměť občas vynechává a jak jsem nikdy neměla trému, u zkoušek se dostavuje.

Mé zaměstnání, v kterém mohu uplatnit své zkušeností, spočívá v tom, že vyhledávám schopné děti v rodinách z vyloučených lokalit a působím na rodiče, aby dávali své děti studovat. Například jim pomohu zprostředkovat školu, na které jsem vystudovala. Hlavně je jedinou střední školou ve Frýdku-Místku, která podporuje vzdělávaní romských studentů. Přimlouvala bych se za tuto školu, aby se o ní psalo ve všech novinách, neboť ne vždy se musí nutně jednat o romské studenty ale např. i studenty handicapované (se psem nechtějí žádné školy přijímat ke studiu a tato škola nemá problémy je umístit do studijního procesu). MŠMT by mělo pamatovat na tyto skvělé školy a patřičně je ohodnotit.

Jaký přístup k mému studiu má okolí ?

Mezi známými sklízím obdiv, že mám velikou odvahu, a to hlavně vzhledem k mému věku. Jiné tím zase namotivuji, aby si podali přihlášku. Třebaže jsou mnohem mladší, ale o tom předem nevím a až když nejsou přijati, mi přijdou sdělit, že to taky zkusili. Poradím jim, aby se pokusili znovu příští rok. Podotýkám jen, že se jedná o lidi z řad majoritní společností a nejen ti mi fandí. Romové si přejí, aby to k něčemu bylo, například abych se dostala potom na vyšší pracovní místo např. do vlády, kde budu hájit jejich spravedlnost. Říkám jim, že sama nic nezmůžu, ale když dají své děti do běžných ZŠ a budou je podporovat ve vzdělávání jako já své dětí, bude nás tam mnohem více a už něco zmůžeme. Zatím mne nechtějí pustit na magistrát pracovat, protože tam mají šanci jen méně vzdělaní Romové, ale mne to nikterak nevadí, neboť v neziskových organizacích mohu být také nápomocná. Mé aktivity o tom svědčí, uplatňuji se na okresním soudě, v magistrátní sociální, zdravotní a bytové komisi, v radě vlády pro menšiny, dále jsem předseda školní rady na SŠOS ve Frýdku-Místku apod.

Drahoslava Pawlitová
52 let

Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, obor: sociální pedagogika – prevence a resocializace (3. semestr)

 

 

 

 

 

 

.